Stejná duše
01.01.2023
Známe se už nějaký ten pátek. Lépe řečeno psal se rok 2015 a do kanceláře mi vstoupila štíhlá blondýnka s úsměvem na rtech. Její skromnost mě okamžitě upoutala. Čím víc jsem jí poznávala, tím víc mi seděla. Byla neuvěřitelně pracovitá, řekla bych až za hrob, ze své práce chodila denně ještě do další práce a vracela se domů v noci. Ráno zase na nohou a to celé znovu. V duchu mě napadlo, že takhle žít přeci nemůže. Ale ona byla tak silná, že jí si neustále myslela, že nedělá dost. Lítala jak pometlo, aby všechno stihla. To trvalo pár let až to s ní seklo. Zhroutila se a mně bylo jasný, že to přijít muselo. Taková krásná mladá ženská a takového trápení.
Ano, to je moje zpřízněná duše Martinka. Za ty roky mi přinesla do života spousty radosti a úsměvu, prožívaly jsme spolu rozchody, zdravotní trable, klábosily hodiny o všem. Přišlo i období, kdy jsme se oddělily (jen pomyslně), ale stále nás to k sobě táhlo. Jsme v podstatě stejné a zároveň každá jiná.
Obdivuju její smysl pro humor, nadšení do života a neustále optimistický náhled na svět. Ta holka si procházela peklem a pořád se smála. Duše rozervaná, ale stále ten plamínek naděje v ní byl. A je pořád. A to mi bere dech.
Dnes je to už 8 let, co se známe. Už jsme spolu zažily hodně. Pamatuji si jak dnes, když jsme spolu mluvily o jejím obřím přání mít rodinu. Ona sama nikdy neměla rodinu, tu, o kterou se můžete opřít, která vám pomůže, když potřebujete. V 16 letech utekla z domu a starala se sama o sebe. Chodila do školy a do toho pracovala, aby měla alespoň na základní potřeby. Nejvíc jí pomohla její milovaná babička. A asi právě proto, čím si procházela v dětství, měla představu milující rodiny, zbožňovala představu stát se maminkou a věnovat dítěti vše, po čem touží a především mu dát lásku, aby nemuselo prožívat to, co ona.
